Středa 7.12.2022

Středa 7.12.2022

SPEED LIMIT

Rozhovor s Kurtem Ahrensem nad jeho biografií na Rossfeldu: O brněnské zatáčce u hřbitova, transparentech na Rossfeldu a jiných zajímavostech, které v knize chybí

Kurt Ahrens je možná jedním z nejpodceňovanějších špičkových závodníků 60. let na světě. Vděčí za to především své touze, zůstat nezávislým sportovcem a rozhodovat o svých aktivitách sám. Se soukromě nasazovanými vozy byl beze všeho schopen držet tempo Clarků, Hillů a dalších super-hvězd své doby. Továrních nabídek měl dost – neodolal jen Carlovi Abarthovi a Ferdinandovi Piechovi. Na vlastních vozech a na speciálech Abarth a Porsche patřil mezi světovou elitu monopostového a vytrvalostního sportu, než roku 1970 usedl do kokpitu naposledy. Svůj poslední závod absolvoval již jako „vysloužilec a nedobrovolně“ o několik měsícú po svém odchodu shodou okolností v Brně.

Nepřekvapí, že se neobyčejně skromný Kurt Ahrens „rozhoupal“ k napsání vlastní biografie teprve ve věku 82 let. „Donutil“ ho k tomu jeho dlouholetý kamarád, závodník a žurnalista Eckehard Schimpf. Nic proti „Eckiemu“, který byl ve zlatých časech motorsportu rovněž zodpovědný, za rozdělování sponzorských příspěvků firmy Jägermeister (on i Ahrens jsou jako tento likérový podnik ze severoněmeckého Braunschweigu), Ahrensovu biografii ale svým známým stylem „zazdil“. Tak, jak to udělal již u Stucků. Schimpf své knihy nepojednává jako chronologický popis vývoje a událostí, ale živelně hmátne ve svých a v jezdcových vzpomínkách jednou sem a pak zase jinam…  Nárok na úplnost takové dílo jistě nemůže zcela uspokojit. O tom, že kniha bude vydána, mi Kurt pověděl letos při Clarkově Memorialu v Hockenheimu. Z jeho rukou jsem ji pak obdržel při prezentaci na Solitude – a to už jsem dobře věděl, že si o několika „bílých místech“ s Kurtem popovídám na Rossfeldu. Tak tedy…

RK: Při Tvém jediném závodě v MS Formule 1 roku 1968 na Nürburgringu zdobily Tvůj Brabham-Ford nálepky sponzora Martini. Jak jsi se k výrobci aperitivu dostal?
KA: Při jednom podniku Formule 2 v Hockenheimu mě šéf PR od Martini oslovil, jestli by mohl mé auto polepit. Svolil jsem. Nedali mi za to peníze, ale dvě bedny jejich výrobku! Byl jsem ovšem historicky prvním koho „sponzorovali“. Po velké ceně jsem byl s autem ve večerním pořadu německé televize a byl z toho problém. Nápisy Martini jsme museli přelepit…

RK: I když jsi jezdil jako  soukromník, platil Ti otec za nejlepší monoposty. Jak težké tehdy bylo, dostat Coopery a Brabhamy z Anglie do Německa?
KA: To bylo katastrofálně hodně papírování a clo bychom asi neutáhli. Měli jsme ale dobrý trik. Vybrali jsme vždy něco z našeho vrakoviště a s tím jsme před Dover cestovali do Anglie. Na papíry toho vraku jsme potom před Calais vezli zpátky nový závoďák…

RK: Cestování tehdy muselo být problémem…
KA: Ano, jezdil jsem proto hlavně v Evropě. Později, když jsem jezdil za Porsche v Americe a v Africe, tak se o to starali oni. Všechno to bylo tak komplikované, že bych potřeboval vlastní sekretářku.

RK: Jaké vzpomínky máš na Brno? Tvé starty s moderními vozy F-Junior zde byly senzací a inspirací domácích konstruktérů…
KA: Ano, vzpomínám, jak naše auta obdivovali a prověřovali. Krásné bylo, že jsme tam vždy bydleli v těch nejvybranějších hotelích. Něco takového jsme si jinde dovolit nemohli. Ohledně trati mi ale musíš trochu pomoci…

RK: Silniční okruh na kraji města, vedoucí pak rychlými klikaticemi skrze vesnice…
KA: Už si vzpomínám, to nebyl uzavřený motodrom, ale normální silnice! Měli tam jednu zatáčku vedoucí kolem hřbitova a někdo mi namluvil, že tam leží pět mrtvých sajdkáristů. Při každém průjezdu jsem na to musel myslet.

RK: Jaké vpomínky máš na vrch Rossfeld, kde právě jsme?
KA: Kopce, to nebylo moje. Chtěl jsem závodit proti jiným autům, ne proti stopkám. V letech 1960 a 1961 jsem tady ale musel nastoupit, protože za to byly body do mistrovství. A byl tu další problém: my přijeli vždy s náklaďákem, který vezl vůz. Ostatní tady měli osobáky, se kterými trénovali, já ne… Měl jsem tedy jen dvě tréninkové jízdy a to bylo málo. Šel jsem proto nahoru ještě jednou pěšky a maloval na stromy barvou pruhy jako znamení, kde mám kam zařadit. V den závodu právě na ty stromy s mým značkováním pověsili transparetny s reklamami – a byl jsem ztracen…

RK: Letos jsi zde měl jet na Melkusu-Wartburg Formule Junior..?
KA: Pozvali mě sem, o tom, jaké mám řídit auto,mi ale řekli dost pozdě. Nechci nikoho zklamat, s dvoutaktem ale Rossfeld nepojedu. Nemám s takovým motorem zkušenosti a nechci se tu přeci ztrapnit, když mi vypne někde ve vlásence… Pobyl jsem tu dva dny jako divák a host při besedách, dnes odpoledne ale skočím do auta a vzhůru domů…

RK: Cože? Ty pojedeš ještě navečer těch bezmála 1000 kilometrů?
KA: Ale jo, není to problém – jezdit autem mě prostě ještě pořád moc baví. Když to doma zavání nudou, nebo špatnou náladou tak mi žena vždy řekne „Jdi se trochu projet!“ A to je pro mě elixírem pohody. 

RK: Jak jsi na tom byl s jazyky?
KA: Jako všichni lidé mé poválečné generace –  zle. V automobilovém sportu to ale nehrálo roli. Rukama-nohama jsme se vždy s každým dorozuměli.

RK: Pohyboval jsi se mezi nějvětšími hvězdami Grand prix sportu. Jak se tito lidé tehdy chovali?
KA: Nadřazenost dnešních hvězd jim byla cizí. Chovali se všichni kamarádsky a normálně. Byli jsme opravdu všichni jedna velká rodina – možná, že to bylo tím, že všichni věděli, co společně riskujeme.

RK: Jak to bylo s Tvou popularitou? Mohl jsi normálně vyjít na ulici?
KA: Samozřejmě. Tenkrát nás znali opravdu jen fandové sportu. Ten velký blázinec začal v Německu vlastně teprve se Schumacherem.  

RK: Jak vidíš moderní motorsport?
KA: Technicky se vyvíjí špatným směrem. Dříve přijel Stirling Moss do boxů, chvilku rozjímal a pak skočil znovu do vozu se slovy „Teď ze sebe a z auta ještě vyždímu X vteřin“. Dnes už dobrý jezdec nemá na výsledek takový vliv. Více a více se vše točí jen kolem peněz – jen proto je možné, že ve formuli 1 mohou jezdit lidi jako třeba Kubica… Taky celé to divadélko kolem trestů za nejrůznější přestupky není pro sport dobré. To lidi přeci nechtějí vidět.

RK: Jaké plány máš pro sezonu 2023?
KA: Firma Jägermeister bude představovat zcela nový výrobek. Public relation se při tom bude točit kolem aut, které dříve sponzorovali a kolem několika dřívějších hvězd. Budu mezi nimi  – máš se nač  těšit…

Nakonec ještě na vysvětlenou k informaci o Ahrensově startu v Brně roku 1971, tedy po jeho oficiálním odchodu ze scény. Tentokrát lze citovat z biografie: „Můj nucený comeback měl zvláštní důvody. Rodiče mé ženy Reni žili v Drážďanech (Ahrens se s ní seznámil u závodů v Lipsku a ona emigrovala do NSR – pozn. autora) a nesměli ji navštívit. Účast při závodu ve východním bloku bylo jedinou možností, jak se sejít! Tak to tenkrát prostě bylo. Ten závod mě nebavil. Quester se na mě jeden čas tak tlačil, že jsem o vlásek havaroval. Po závodě jsem hodil helmu do kouta a řekl jim, že teď je opravdu konec.“  

Text a foto: Roman Klemm

reklama
reklama

Rozhovor s Kurtem Ahrensem nad jeho biografií na Rossfeldu: O brněnské zatáčce u hřbitova, transparentech na Rossfeldu a jiných zajímavostech, které v knize chybí

reklama