Senzace ADAC-GT4 Gabriela Jílková: Z „malé holčičky“ je postrach mužů

Ruku na srdce, po odchodu Tomáše Engeho a Josefa Králke z mezinárodních okruhů, byl na snažení českých borců na tomto sektoru většinou jen tristní pohled. Často byli fandové již rádi za skutečnost, že představení jezdců hájící české barvy neskončilo až příliš trapně…  

Tato situace se rokem 2021 pro všechny zainteresované relativně nečekaně změnila. Na evropských okruzích totiž najednou mají reprezentantku, která dokáže v každém závodě, v každém kole, ba na každém metru podat perfektní špičkový výkon – bez debat. Díky tomu se hned zařadila mezi nejlepší své třídy – řeč je o 26leté Gabriele „QickGabi“ Jílkové. Po několika svízelných letech se jí podařilo najít pevný kokpit hodný jejího talentu – a voi-la, v německém šampionátu ADAC GT4 zrázu jezdí tato na první pohled křehká žena pravidelně  o tučné body. Ano, už mi docházejí superlativy, vrhněme se tedy na rozhovor, který mi sympatická blondýna poskytla minulý víkend v rámci ADAC-GT-Masters na Red Bull Ringu…

RK: Opravdu první otázka, která mne (coby historika) v souvislosti se jménem Jílková napadla, bylo, zda nejsi příbuzná s dřívějším špičkovým pilotem formule Easter, Karlem Jílkem?

GJ: Ne. Jedná se jen o shodu jmen. S jeho Metalexem jsem se ale už projela.

RK: Tak tedy k otřepané ouvertuře každého rorhovoru – jak jsi se k motorsportu dostala?

GJ: Naši neměli s tímto sportem nic společného. Bylo mi 5 let, když jsme byli na dovolené v Chorvatsku a naše cesta od hotelu k moři vedla kolem motokárové dráhy s půjčovnou go-kartů. Prosila jsem rodiče, aby mne nechali svézt, byli ale proti. Pak se mi je přeci jen podařilo obměkčit. Nasedla jsem do té malé rakety – a už mne z ní nemohli dostat ven! A tak se stalo naším denním rituálem, že jsem každé ráno jezdila, než se mohlo pokračovat v cestě na pláž. Mezi lidmi se brzy rozkřiklo, co na trati vyvádí ta malá holčička. Byl to ale především majitel dráhy, kterému se to líbilo a tátovi vážně řekl, aby podporoval mé nadání. Táta do toho se mnou šel… 

RK: Stala jsi se pak pevnou součástí mezinárodní motokárové scény. Co považuješ za svůj největší úspěch?

GJ: Tak rychle to nešlo. Licenci tehdy automobilový svaz uděloval až od 8 let, takže jsem tři roky jen trénovala. Rodiče mne naplno podporovali, i když to nebyl levný špás. Když jsem začala závodit, tak jsme výdaje kryli jen z části penězi sponzorů. Stala jsem se několikrát mistryní České Republiky, jako vrchol mé kariéry ovšem hodnotím 3. místo v mistrovství světa v italském Lonatu.

RK: Měla jsi tehdy soupeře, kteří dnes nesou známá jména?

GJ: Ano, mezi mými konkurenty byli Charles Leclerc a Esteban Ocon.

RK: Tvá následující kariéra v monopostech byla krátká a především jaksi neúplná a nedotažená…

GJ: Mým velkým cílem byl samozřejmě kokpit formule 1. A začalo to dobře. Tenkrát pořádali celorepublikovou soutěž FormulaStar. Procházelo se jednotlivými odbornými koly a vybíralo se mezi 300 účastníky. Posledním a rozhodujícím kritériem byla jízda s vozem formule Gloria na autodromu v Mostě. A byla jsem ze všech nejrychlejší. Odměnou byla celá sezona v českém mistrovství s týmem Křenek Motorsport.  

RK: Pak ale přišel negativní zlom…

GJ: Musela jsem se ukázat mezinárodně a postoupila jsem do 2litrové formule Renault. Kvůli chybějícím financím se mi ale nepodařilo získat kokpit na celou sezonu.  Řešili jsme to bez jakéhokoliv managementu na vlastní pěst závod od závodu. Retrospektivně mohu potvrdit, že v tomto sportu jde především o kontakty a známosti – a těmi jsem v potřebném objemu neoplývala.

RK: Tvá kariéra v monopostech skončila relativně bolestivě.

GJ: Bohužel. Právě zde na Red Bull Ringu jsem měla začátkem sezony zlou startovní nehodu, při které jsem si naštípla sedm obratlů. Vracet se do kokpitu po celoroční pauze na poslední závody nemělo smysl…

RK: Přesedlala jsi pak na sportovní a cestovní vozy.

GJ: Ano, jezdila jsem, co se namanulo – od poháru Renault Clio až po Pragu R1. Nikdy mi ale nevyšla pořádná kompletní sezona. Ve formě jsem se držela koučingem jiných závodníků a amatérů.

RK: Sezona 2021 pro Tebe musí znamenat „dar z nebes“ a je  ohromným krokem kupředu. Jak došlo ke kooperaci s věhlasnou stájí Zakspeed?

GJ: Sešla se spousta pozitivních věcí najednou… Mého letošního co-pilota Roberta Hauba znám kolem osmi let, také jsem ho koučovala. Koncem minulého roku jsme dali hlavy dohromady a napsali několika týmům. Některé projevili zájem, jiné ani neodepsali. Peter Zakowski od Zakspeedu odpověděl kladně a navrhl, abychom se společně účastnili portugalského mini-šampionátu Winter Series.  Obě strany si chtěly prověřit, zda to má smysl. Já i Robert jsme byli docela nadšeni, lépe to totiž nemohlo dopadnout. Mistrovství jsme vyhráli a v porovnání s jedním dalším týmem, se kterým jsme jeli test, se Zakspeed pohyboval na zcela jiné úrovni. Nebylo tedy o čem přemítat – ruka byla v rukávě.

RK: Zase trochu historie: uvědomuješ si, že Zakspeed je na parketu cestovních vozů něco, jako Ferrari mezi monoposty? Říkají Ti něco velká jména historie tohoto týmu, jako Dieter Glemser, Hans Heyer nebo Klaus Ludwig..?

GJ: Vím, že se jedná o naprosto špičkovou organizaci, v historii se ale moc nevyznám…

RK: Jak vycházíš se šéfem stáje Peterem Zakowskim a setkala jsi se už někdy s jeho otcem, zakladatelem Zakspeedu, Erichem?

GJ: S Peterem probíhá spolupráce opravdu super. Myslím, že je s mými výkony také spokojen. S jeho otcem jsem se zatím nesetkala.

RK: Jak hodnotíš své letošní výsledky. Čekala jsi něco takového?

GJ: Kdepak. Ten úspěch nás strašně překvapil. Říkali jsme si, že když to dotáhneme mezi top 10, tak bychom byli velmi spokojeni. Hned od začátku se nám ale velmi dařilo – s výsledky tak daleko vepředu jsme ale skutečně nepočítali…

RK: Nabízí se tedy otázka ohledně Tvých dalších cílů a ohledně zájmu týmů z vyšších tříd…

GJ: Zatím je to těžké hovořit o konkrétních cílech. Například neznám okruhy, na kterých pojedeme. V Oscherslebenu jsem byla poprvé, stejně tak tomu bude s Zandvoortem a Sachsenringem. Tady na Red Bull Ringu jsem již také asi 7 let nebyla… Je ale pravda, že mi k mým výkonům již gratulovali i lidé z GT3 a komentátor německé televize se se mnou dlouho bavil, aby se lépe informoval. Ano, zvýšený zájem o mou osobu je znát…

RK: Jak si sama vysvětluješ letošní průlom? Je Tvůj Mercedes AMG GT4 prostě náčiním, které Ti z nějakého důvodu zvlášť sedí?

GJ: Ani ne. Je to asi tím, ze mám konečně na celou sezonu jasno. Zbytek pak vyřídí má soutěživost, má láska k řešení detailů a odhodlanost popřemýšlet o dosažení dokonalosti. Ráda bojuji s ostatními, což je důvodem proto, proč bych nikdy nechtěla jezdit rallye. Potřebuji soupeře na dráze kolem mne. Chci se utkat přímo s nimi – ne jen s časomírou.

RK: Na závěr má standardní otázka ohledně žen v kokpitu. Proč není v motorsportu více děvčat?

GJ: Většinu holek prostě baví něco jiného. Proto je nás ve všech třídách mnohem méně, než kluků. Každá nemá tak soutěživou povahu, jako já. A pak je to i penězi. Myslím, že kdyby tento sport nebyl finančně tak nákladný, tak by nás tu bylo více.

Text a foto: Roman Klemm

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *